Volvista Milan Cais: Občas se potřebuju chovat jako blázen

Někdo má sport, někdo něco jinýho, já mám rokenrol a zjišťuju, jak je pro mě důležitý se občas chovat jako blázen. Koncert je taková bouřka energií – od nás i od lidí. Dějou se věci… Někdy přestávám kontrolovat svoje kroky. Na jednom festivalu jsem žuchnul z pódia a mohlo to skončit hodně blbě. Skýtá to i tyhle nepříjemnosti. (smích)

Co ve vás probudí touhu po exhibici?
Energie lidí, ale i ta, která je ukrytá v písničkách. Každá potřebuje speciální typ pojetí. Jsou takové, které vyžadují výraznou expresi. Nešetříme se ani na zkouškách. Abychom měli ze zkoušky dobrej pocit, musíme to tam „narvat“. Když jdu na pódium, už jsem tím adrenalinem „napumpovanej“. Stoupnu si před lidi a ty se buď těší, nebo třeba vůbec nevědí, co mají čekat, což se děje většinou na akcích typu městské slavnosti. A vy máte hodinu na to je přesvědčit, že je to dobrý. Takovým koncertům říkáme misijní. (smích)

V jednom z rozhovorů jste řekl, že cítíte přetlak a osobně stagnujete. Jak jste to myslel?
Po těch letech jsem myslím už ve fázi, kdy dokážu kombinovat své hlavní zájmy – hudbu a vizuální umění. A pořád se mi to krásně doplňuje. Jede to tak samovolně a já jsem v tom šťastnej a spokojenej. Ovšem vybalancovat do rovnováhy pracovní a osobní život je samozřejmě trochu oříšek. Ale nedokážu si představit, že bych žil jinak. Miluju svoje děti a jsem ochoten jim obětovat maximum. Manželství je holt křehká květina, o kterou musíte pořád pečovat a přiznávám, že někdy kvůli své práci zapomínám zalévat…

Jste spíš splachovací, nebo si připouštíte (post)covidové starosti?
Nejsem splachovací, vnímám to silně, protože se dotklo nás všech. Ale nevnímám to moc negativně. Dokonce musím říct, že když to před rokem a půl začalo, bylo to pro mě vlastně svým způsobem osvěžující. Ten přestřiženej komunikační drát s celým světem. Přestaly mi chodit maily, nedrnčely telefony a já byl šťastnej.

Byli jsme v tý první vlně uprostřed práce na nový desce, trávil jsem hodně času doma a s dětmi, dodělal jsem spoustu věcí na zahradě a tak podobně. Ale mělo to samozřejmě i druhou stranu mince. Jako kapela jsme si museli půjčit i nějaké peníze na běžnej provoz pronájmů atd., takže jsem rád, že se zase začíná hrát. Taky se mně občas podaří prodat nějaký dílo a to mi hodně pomáhalo v době lockdownu.

Výtvarno versus Tata Bojs. Kdybyste si měl vybrat jedno téma k rozhovoru, které by to bylo?
Stejně se to skoro v každým rozhovoru prolíná. Vždycky říkám, že jsou to dvě souběžný koleje, který běží mým životem. A já mezi nimi jen přeskakuju. Jsou období, kdy jsem pohlcen hudbou, většinou, když děláme písničky na nový album. To pak nejsem schopen dělat v aťasu. A pak jsou období, kdy se věnuju plně vizuálnímu umění. I když mě většina lidí vnímá přes hudbu, paradoxně vizuální cesta je vlastně ta poctivější, přes školy. Výtvarné umění jsem na rozdíl od hudby studoval.

Jen hudba byla vždycky víc vidět…
Je to tak. Přitom jsem hudební analfabet, na bubny jsem se naučil sám, zpívat jsem začal z donucení, když odešel náš původní kytarista, který byl zároveň i zpěvák. Nikdy jsem to moc neuměl a nikdy jsem nechodil na hodiny zpěvu. Ke zpěvu přistupuju pocitově. Mám svoje omezení a vím o nich. Mě hudba hrozně baví a hlavně mě ji víc baví vytvářet než šest hodin denně cvičit na bubny. Bubny potřebuju jako energetický výdaj a líbí se mi, že to je podsada pod harmonii a melodii, že to drží kapelu. Na muzice mě nepřestává fascinovat to, že je schopná v synergii čtyř nebo více lidí dohromady, vytvořit takovou spoustu energie.

Nepřináší to napětí, když jste vnitřně nastavený na dělání výtvarna, ale zrovna musíte na koncertní šňůru nebo třeba jen na zkoušku?
To je právě otázka toho vnitřního nastavení. Asi jako každý člověk si uvědomím, co mě čeká v nejbližších dnech, a energeticky se na to připravuju. Jinak se mi vstává když vím, že mě ten den čeká koncert a potkám se spoustou lidí a jinak když vím, že půjdu do ateliéru, kde budu sám se sebou. Dá se to skloubit, pokud to má nějaký řád a člověk trošku dopředu ví, co ho čeká. Přicházejí momenty, kdy mám pocit, že se rozstřelím na tisíc kusů. Často si připadám jako buldozer valící věci k odbavení… Vždycky se jedna podaří odfajfkovat a hned naskočí další.

Co je vlastně mírou úspěchu výtvarného umělce?
To je celkem složitá otázka a já na ní vlastně neznám správnou odpověď. Cenu díla nebo umělce určují jisté faktory, jako je třeba zastoupení v různých sbírkách, výstavy na prestižních místech a taky trochu umělá práce v aukčních síních, kde je z nějakýho důvodu jeden umělec v danou dobu cennější než jiný, a tudíž se cena jeho děl šroubuje výš. Mě například nezastupuje žádnej galerista a nikdy jsem se nikam moc netlačil, protože to nemám v povaze. Vždy jen reaguju na výzvy. Kdybych neměl hudbu a věnoval se stoprocentně vizuálnímu umění, možná by to bylo jinak, kdo ví...

Není vám to líto?
Líto…? Není, protože bych bez hudby nemohl existovat. Nebyl bych to já. Hudba pro mě zosobňuje přeci jen víc emocí a hlavně jsou u ní reakce publika rychlejší. A to mi vyhovuje. Uspořádáte výstavu a na vernisáži lidi stojí, koukají, případně vás někdo poplácá po zádech a řekne hmm... dobrý. Na koncertech vidíte lidi, jak se smějí, jak reagují na konkrétní písničky a to mi dělá radost. Zároveň ale musím říct, že dávat dohromady zvuky, rytmus, harmonii, zpěv, zkrátka dělat písničky mě baví úplně stejně jako když vzniká socha nebo akvarel.

Když přijde impuls, na papír či plátno ho přenesete hned, během hodin. Jak je to u soch či plastik, které se tvoří i měsíce či roky? Nevytrácí se múza?
Múza se nevytrácí, ale s tvorbou sochy je to v mém případě opravdu hodně odlišný než když dělám třeba akvarel. Akvarel - to je okamžitý a rychlý záznam, u kterého navíc nepotřebuju nikoho dalšího. Jeden pokazím, nevadí vezmu čistý papír a zkusím to znova. Se sochama je to složitější. Zvlášť když jsou větší a v materiálu. Na začátku je prvotní myšlenka, pak tomu začnete věřit a už to chcete a potřebujete z nějakýho důvodu dotáhnout. Pak přichází fáze rutina, řemeslo a možná ještě víc produkce. A na tý dlouhý realizační cestě je spousta křižovatek, rozhodování, pochybností a to všechno se musí ustát. Potom přichází moment, kdy to roste, vzniká a já mám vždycky strašnou radost, že ta věc začíná existovat. A pak to stojí, je to hotový a nastane těžko popsatelný moment, kdy si řeknete buď - jo funguje to nebo přijde lehký zklamání. Ale to k tomu patří. Každej koncert taky není jízda.

Pro vaše písně jsou typické slovní hříčky. Čeština vás asi baví…
Specielně ty slovní hříčky jsou u nás z velký části záležitost Mardoši. Řekl bych, že to od začátku tak trochu charakterizuje Tata Bojs. V poslední době nás baví se dotýkat témat, která třeba nejsou úplně srandovní, spíš naopak, ale velká výzva je to pojmout zábavnou formou. Vzniká tam zajímavej kontrast a to se nám líbí.

Mimochodem s Mardošou se znáte víc než 40 let. A prý jste se nikdy nepohádali. Jak se to dělá?
Dělá se to tak, že Mardoša je takovej, jakej je. Kdyby byl jako já, už spolu nejsme. On je mimořádně mírumilovný a nekonfliktní člověk. Ovšem má speciální metodu, kdy si svou zvláštní pasivní agresivitou (smích) často prosadí svou. Přiznávám, že mě to někdy rozčiluje. Co se týká tvorby, máme na spoustu detailů odlišnej názor, ale prazáklad souznění je náš podobnej hudební vkus nebo smysl pro humor. A to je to, co nás i jako kapelu spojuje.

Jak tvoříte texty? Text na hudbu, nebo obráceně?
Spíš to vzniká na témata a různě. Mardoša má zápisníček, kam si něco nahodí, a posléze se k tomu vrací a rozvádí to. Když máme konkrétní hudební nápad, o kterým si myslíme, že může fungovat s rozpracovaným tématem textu, pak to podle mojí hatmatilky, kterou si tam nazpívám už rozepisuje finálně do pusy.

A vy?
Já to mám vlastně podobně. Třeba si zapíšu čtyřverší nebo jen nápad atmosféry. Jako třeba u písničky Radioamatér, jsem jen viděl někoho v boudě na kopci, kdo je sám, cítí vztahovou prázdnotu a jediný spojení se světem jsou ty radiový vlny. Vysílá neustále signály a netuší, kdo a jestli vůbec se mu na druhý straně někdo ozve. To se mi hodně líbilo jako představa situace.

Taky jsem zjistil, že u mě funguje, když je kapela jakoby stand by a pracuje se na nových písních. Pak mi přicházejí témata nějak sami. A v momentě, kdy práce skončí, deska je hotová, najednou nemám tolik potřebu psát texty.

Jste perfekcionista. Neštvete tím své okolí?
Myslím, že asi jo. Rodinu určitě strašně. Kluky z kapely možná taky. A některejm lidem, se kterejma spolupracuju, asi taky lezu na nervy. Ale nedávají mi to tak znát. Já si prostě nemůžu pomoct, když mám jasnou představu o písni. Pokouším se ji zverbalizovat, mluvím o ní nebo ji uchopím zvukově a klukům předvedu. A pak nastává diskuse a to už je tvorba. Když mám vize, přicházím s nimi. Doma mám rád, když jsou věci na svých místech. (smích)

Tak jak mají být… podle vás?
No, vidíš to… Asi jo. (smích)

Nezabýváte se často detaily na úkor fungujícího celku?
Jsem přesvědčenej, že v detailu je síla. Že věci, který člověk dělá, musí dotahovat. A i ty, který se zdají zdánlivě nedotažený a jen tak nahozený, jsou třeba velmi důmyslně promyšlený. Učím to i své děti a dost mi vadí, že tam tu vůli udělat něco pořádně ne vždy cítím. Blbej příklad je třeba luxování. Když vidím, že tamtudy projely vysavačem, a já pak jdu a najdu tam u stěny spoustu drobků, říkám jim, proč to děláš, když to neuděláš pořádně?! Vždyť je to zbytečná energie. To jsou mý domácí cholerický stavy. (smích)

Máte pocit, že jste dobrý táta?
Uf...taková zásadní otázka? No asi by na ni měly spíš odpovědět moje holky. Já jsem si vždycky myslel, že jsem, ale čím jsem starší, mám o tom větší pochybnosti. Je to hodně o tom společně strávěným času a sdílení. Uhryznout si ze svýho času a trávit ho s dětmi. To dělá manželka excelentně. Jsou momenty, kdy si říkám, že mi jejich dětství poněkud protéká mezi prsty. Nevím, kde bych byl, kdybych se místo své práce poctivě a naplno věnoval dětem a hlavně jaký by byl náš vztah. Zda by byl lepší nebo horší. Celý můj život je o hledání rovnováhy. Občas mám ale pocit, že se mi to zadaří. Pak cítím štěstí, radost a takovou nepopsatelnou chemickou reakci uvnitř.

Jste vizuální umělec… Děti se dnes zaměřují na obraz, vizualitu, Instagramy, jsou neustále online. Regulujete to doma?
Vnímám to silně a speciálně poslední rok, který jsme všichni víceméně strávili v lockdownu. I o tom je ta moje nová socha, kterou jsem nazval Disconnected. Je to pro mě taková alegorie doby. Prostřednictvím jasnýho až banálního symbolu utržený zástrčky se snážím zkoumat míru závislosti moderní lidský společnosti na elektrický energii, potažmo neustálýho připojení a toku informací. Zástrčku zná i malý dítě, takže je to uchopitelný pro kohokoliv, ale tady hraje důležitou roli to měřítko, díky kterýmu už to uchopitelný přestává být. Jinak co se týče mě, nechce se mi do Instagramu a Facebooku investovat čas. Mám co dělat, abych každej den odbavil maily. Holky na to čučí pořád a je to u nás doma velký téma, ale u koho není. Naštěstí jsou snad ještě v módu, kdy jsou schopný žít reálnej život a je úkolem nás, rodičů, dávat jim možnosti, aby mohly svůj den strávit i jinak. Třeba na zahradě, kde je to nakonec baví. Ale je to strašně težký, digitalizace nám vrací úder.

Řešíte politiku?
V osobní rovině ano, ale v kontextu kapely se tomu snažíme vyhnout. Politiky jsme se dotkli snad jenom když jsme zahráli v Lucerně po Havlově smrti. Je to svět, do kterýho se ani nechci moc jako „veřejná“ osoba plést. Sleduju zprávy, dělám si svůj názor, diskutuju u piva a to je vše. Je smutný, že si v posledních dobách jako národ nedokážeme v pravej moment zvolit správnou cestu. Vždy jsme od toho krůček… a zbytečně si vždycky přitížíme na pár let. Ale takový jsme my Češi, rádi se noříme do bahínek, abychom z nich pak mohli povstat.

Někde jste si posteskl, že Tata Bojs nehrají v rádiích, ale zase hrají spoustu songů, u kterých ani nikdo neví, od koho jsou. Proč bych měl vědět, od koho jsou?
Myslel jsem to spíš tak, že na některých stanicích zazní spoustu notoricky známých skladeb, ale nedokázal bych odpovědět, co je to za umělce. Spousta lidí se ani nezabývá tím, proč by to měli vědět, kdo je autorem či interpretem. Jinak se tím, že nás nehrají rádia zas tolik nezabýváme. Máme docela silnou fanoškovskou základnu za ty léta. Prostě si myslím, že naše hudba a texty jsou trochu divný a nesplňují požadavky mainstreamovýho posluchače.

Vedeme často takový diskuse, kam se v naší zemi vlastně dostat. Třeba s rozšířením fanouškovský základny. Možná už to ani nejde. Každopádně pro fungování kapely je, myslím, důležitý pořád si něco vymýšlet a dávat si mety. To je to, co generuje energii k dalšímu fungování. Aspoň my to tak máme.

Jak relaxujete?
Občas si jdu zapinkat tenis, jako dítě jsem hrál chvíli závodně. Teď mě to po letech zase hodně baví. Nebo si strašně užívám, když přijdu domu po celym dni vyčerpanej a sednu si do svýho křesla a když všichni usnou, barák je tichej, mám chvíli jen pro sebe. Otevřu lahev vína a vychutnávám si každej doušek… Říká se, že čas strávený na rybách se do života nepočítá, řekl bych, že s tím vínem to bude podobný...(smích)

VOLVISTA MILAN CAIS

Dostal jsem jako první auto od tatínka Fiat Zastava, zvláštní, malý auto, který jsem měl rád. Pak jsem si koupil Ford Sierra a po něm už jsem šel do Volva. Jako první jsem měl krabicovou 70ku a tu jsem miloval. To už byla taková limuzína v bílé kůži. Hlavní důvod, proč jsem pořídil XC90, byl, že jsme měli třetí dítě. Potřebovali jsme dát tři sedačky vedle sebe. Jsem s ním spokojenej, i na koncerty v něm jezdíme a kromě toho v něm i odvezu spoustu materiálu.

Nevím čím to je, ale na silnicích je Volvo auto, který vždycky zaujme moji pozornost. A baví mě se zabývat tím, který se mi líbí nejvíc. Podle toho se asi pozná Volvista, že jo?